Historie trestu smrti podle mě sahá až k samým kořenům vzniku prvobytně pospolné společnosti,čili do období prvního vývoje základních forem společenské organizace.
Lidé se seskupovali do tlupy, pravděpodobně na základě pokrevního příbuzenství,zejména však z důvodů zajištění výhody ve společné obraně před predátory a ostatními cizími tlupami v soupeření o teritoria,zefektivnění lovu ve skupinách a pod. Již tehdy byli fyzicky likvidováni provinilci,dopouštějících se - ač úmyslně,nebo neúmyslně - závažných přestupků,které si tlupa nesměla dovolit tolerovat, např. znemožnění úspěšného lovu,zradu,ztrátu ohně,později i porušení tabu,nebo provinění proti víře.
Odstranění těchto členů usmrcením lze podle mého klasifikovat jako počátek vývoje trestu smrti,neboť jeho výkon byl prováděn na základě rozhodnutí celé komunity,která se přestupkem cítila jakkoli znevýhodněna,nebo přímo ohrožena.
Někdy jako důvod stačila i neschopnost starých,či nemocných jedinců udržet tempo tlupy,čímž zvyšovali riziko ohrožení ostatních ve stavech nebezpečí hladu,epidemií,nečekaného ústupu,nebo zrychleného přesunu a dalších faktorů podmíněných přežitím tlupy. V těchto případech si však třeba podotknout,že nešlo o trest smrti,ale o jakousi nouzovou kondiční selekci,která zajišťovala skupině celkovou disciplinovanost,nutnou k přežití.
Tito nebožáci byli většinou vyloučeni z tlupy a ponecháni v osamění napospas osudu v divočině,což tehdy pro jednotlivce znamenalo téměř vždy rozsudek smrti,neboť přežití osamělého slabého,nebo nemocného jedince v divočině,lze jen těžko předpokládat.. a to i v době současné u jedinců zdravých. Jak je známo,drtivá většina dnešní populace není schopna přežít mimo rámec civilizačního komfortu. Instinkt lovit se v průběhu vývoje lidstva postupně téměř vytratil a vystřídala jej závislost na sociálních aspektech.Příliš mnoho lidí rovněž trpí různými alergiemi,vrozenou oslabenou imunitou,závislostí na famaceutice,tělesnými či mentálními retardacemi a především neschopností odolávat stresům a psychickému vypětí v náhle nastalé situaci.Nedokážu si např. představit moderní civilizovanou emancipovanou úspěšnou,nezávislou ženu v situaci,kdy by byla ve volné přírodě nucena pozřít syrového červa,nebo hmyz,zajišťující zdroj proteinu a bílkovin,nutných k přežití.Myslím,že by raději dobrovolně volila okamžitou smrt skokem ze skály. Ale abych se nenavážel jen do žen,vraťme se zpět do prvobytně pospolné společnosti.
Jako na trest smrti,bych nepohlížel ani na usmrcení člověka z tzv. osobní msty. Občas se v komunitách stávalo – a konec konců,stává se i dnes – že si jeden člen bez dovolení přivlastnil něco,co patřilo jinému členu tlupy.. např. ženu. Její majitel se tím mohl cítit natolik poškozen,že náhlý tlak vyvolaný pocity vlastní nedostatečnosti a méněcennosti vyústily v afekt,pod jehož vlivem se odhodlal eliminovat příčinu těchto pocitů v sobě samém i ve svém okolí,usmrcením pachatele,čímž se dle našich současných měřítek dopustil úmyslné vraždy,často i dvojnásobné (prokázalo li se,že žena byla odcizena dobrovolně)
Ovšem tento čin nebyl v těchto případech ostatními příslušníky posuzován jako na hrdelní zločin,ani jako trestný čin, nýbrž jako právo majitele na satisfakci za zneuctění jeho osoby a majetku. (v některých zemích je toto právo uzákoněno a běžně uplatňováno do dnes)
Význam tohoto práva tkvěl v beztrestnosti řešení této problematiky,což vedlo k zajištění společenského pořádku,neboť hrozba smrti mařila úklady potencionálních pachatelů mnohem spolehlivěji a žena,vědoma si jisté smrti za neposlušnost,zradu a cizoložství,spolupracuje zcela jinak,než jak jsme v současné době zvyklí.
Beztrestnost jisté varianty osobní msty,byla po celou etapu vývoje lidstva tolerována společností až do poloviny 20.století.
Šlo o osobní duel,tvořící součást kodexu cti bojovníků a šlechty,později důstojníků,politiků,měšťanů a studentů. Nevýhodou však bylo riziko prohry,na které doplatil např. známý ruský básník a pisálek Alexandr Sergejevič Puškin.